temata:
1. Naděje
2. Zákon schválnosti
3. Druhý břeh
4. Večeře pro hosta
5. Úhel pohledu

Druhý břeh
------------

"Dělá to 140Euro pane.", promluvila stařičká Automatická pokladna v4.0 pokrytá silným nánosem prachu, který se nikdo neobtěžoval smést.
"Není to trochu moc?"
"Dvaýetiprocentní přirážka za platbu v hotovosti.", dostalo se mu stručné odpovědi z reproduktoru. Přirážka se každým měsícem neúprosně zvyšovala.
"Hmhm", zamumlal muž jako jediný stojící ve frontě u pokladny, zalovil v peněžence, vytáhl kupu zmačkaných bankovek a vhodil je do nenasytného otvoru stoje. Za jeho zády bez ustání proudily davy nakupujících s napěchovanými nákupními vozíky a plynule projížděli skrze čtečky osobních čipů, které při tom vydávaly spokojené rytmické pípání.
"Děkujeme, že jste využil služeb gigamarketu HyperG. Přeji příjemný den." rozloučila se pokladna, ale to již onen muž kráčel se svým vozíkem pryč skrze chodby obchodního centra plné reklamních robotů a prodejců všeho možného i nemožného dolů do garáží. Vyložil skromný nákup, který měl tvořit dnešní večeři do kufru auta a ponechal vozík svému osudu. Ten se rychle zorientoval, zabzučel a radostně odsvištěl pryč zařadit se mezi ostatní nákupní vozíky.

Cesta domů Radimovi ubíhala celkem příjemně i když nemohl jet přímo po dálnici, ale musel použít svou obvyklou objížďku. Mýtné již nějaký čas mohli platit pouze 'označkovaní', nikdo jiný neměl nárok. Radim si nikdy nepotrpěl na techniku, robotů se bál už jako malý chlapec. I když musel připustit, že mu ještě žádný nikdy nic neudělal. Ovšem daleko větší odpor choval k osobním identifikačním čipům a jako jeden z posledních lidí si nic implantovat nenechal. Nestál o snadné placení. Nestál o to aby ho roboti zdravili jménem. A nechtěl ani aby jeho zaměstnavatel věděl kde přesně byl během pracovní doby. Nicméně být neoznačený bylo den ode dne dražší a náročnější. Nikdo z jeho známých nechápal proč si takhle zbytečně komplikuje život. I jeho žena Marie, zvyklá na manželovo podivínství se ho snažila přemluvit, zatím neůspěšně.
Kolem půl sedmé dorazil domů. V poštovní schránce bylo dnes o dost víc korespondence než obvykle. Vybral tedy napěchovanou schránku a její obsah odnesl na stůl. Ještě se vrátil pro nákup a pak pomohl Marii s přípravou večeře.
"Jak bylo dneska v práci?", zeptala se.
"Ani se neptej, šéf mi odmítá přidat. 1500 Euro měsíčně nás už dlouho nemůže uživit."
"To máš z toho že nejsi označkovanej jako každej normální člověk!"
"O tomhle se odmítám bavit, nikdo mě nebude značkovat jako nějakýho psa."

Po večeři si Radim vzpoměl na zatím neotevřenou poštu. Kromě oybčejného sortimentu reklamních letáků s křiklavým pulzujícím písmem a jiných podobných nesmyslů našel také dvě obálky adresované na jeho jméno. Zvědavě rozpáral první z nich. Vypadl list papíru. Radim ho pozorně přečetl. Vypadalo to, jako by nevěřil vlastním očím. Výpověd! Z důvodu špatné identifikovatelnosti zaměstnance. Pro jistotu papír přečetl ještě jednou, ale zrak ho bohužel neklamal. A aby toho nebylo málo, obsah druhé obálky ho zase informoval o výši nezaplaceného nájmu. Na chvíli se mu udělalo temno před očima. Co teď jenom bude dělat?
"To máš z toho, že nejsi označkovanej jako každej normální člověk!", zopakovala mu Marie. Její slova tentokrát konečně zanechala v Radimově mysli nějakou stopu. Chvíli mlčel a přemýšlel o důsledcích své situace. Budou se muset uskromnit. Najde si zase nějakou práci... Co si to namlouvá? Takhle nemá šanci na slušné dostatečně placené místo.
"Zítra se nechám označkovat.", řekl nakonec, až ho to samotného překvapilo.

V čekárně bylo spoustu maminek se svými ratolestmi, nejstarším mohl být tak nenjvýš rok . Bílou místností se rozléhal křik a hluk vydávaný znuděnými dětmi. Jakmile vstoupil do dveří, oči všech maminek se otočily na něj. Bylo mu trapně, celkem pochopitelně, protože uplynula už 2 desetiletí od doby kdy si v této ordinaci naposledy nechal dospělý člověk implantovat identifikační čip. Radim se snažil ignorovat zvědavé pohledy a zaměřil svou pozornost na jednu z nástěnek. Rychle přečetl všechny nadpisy. Stálo tam například "Nešetřete na čipech pro své dítě, IBM = nejvyšší kvalita" nebo "Fámy o vedlejších efektech na rozvoj organismu". Zkrátka nic zajímavého, tak se posadil do volného křesla v koutě a čekal. Chvíli chtěl dokonce vstát a jít pryč, aby nemusel podstupovat ponižující proceduru které se tak bál, ale nakonec vydržel. Trvalo celou hodinu než se konečně dostal na řadu.
V Ordinaci Implantace Identifikačních Čipů (OIIČ) proběhlo vše celkem hladce. Nechal si implantovat nejlevnější čip Samsung G06 se základními funkcemi a jedním MB paměti, který je ještě hrazený ze zdravotního pojištění. Občanku mohl vesele zahodit, ale neudělal to. Cítil k ní jakési zvláštní pouto. Zato jeho nový implantát v levé paži ho zneklidňoval. Nemohl ho sice pro jeho malé rozměry ani nahmatat, přesto se cítil jaksi nesvůj, jakoby sledován někým jiným.
Cestou domů se opět zastavil v obchodním domě společnosti HyperG. Byl to obchod sice v jiné části města než v jakém nakupoval včera, ale jinak k nerozeznání podobný.
"Dobrý den, Radime", oslovil ho asi metr vysoký robot s reklamním transparentem inzerujícím výhodné cesty na Mars.
"Co mi chcete?"
"Je slušné pozdravit", odpověděl robot. Radim chtěl ještě něco namítnout, ale to už robot zdravil a oslovoval jménem další lidi v davu.

Toho dne si Radim ještě zařídil novou dobře placenou práci, s identifikačním čipem v ruce to nebyl problém. Domů už mohl jet po placených cestách, v obchodech nemusel čekat, platit dvacetiprocentní přirážky a vybavovat se s protivnými Automatickými Pokladnami. Až na občasné oslovení reklamními roboty si rychle zvykl a začal je ignorovat. Vlastně se mu nový život docela líbil. A tak skončil příběh jednoho z posledních neoznačkovaných lidí.